Šestá sezóna oddílu stolního tenisu mládeže v SK Týniště! Čas na pár změn a posun na vyšší úroveň. V tréninku i ve hře. Kdo zůstal do teď, pravděpodobně bude mít pinčes jako „svůj sport“ po celý život. Nové schéma tréninků a nový rozpis. Čas růstu pro hráče i pro trenéra. Pojďme na to!
Obsah
Členové týmu
Dan, Lukáš, Vítek, Honza, Alice
Soutěž Zlatá medaile
Dlouhodobá soutěž přístupu ke stolnímu tenisu. Hodnotí se účast a dodržování Desatera správného přístupu na trénincích, mistrovských utkáních, turnajích i přeborech.
Soutěž Opravdová výzva
Dlouhodobá dovednostní soutěž stolního tenisu. Záleží zde především na rychlosti a koordinaci pohybů. Boduje se také obratnost, postřeh, vytrvalost a síla.
Zápasový deník
Seznam všech účastí našich mládežníků (a to jak současných, tak i minulých) na oficiálních akcích ČAST. Na mistrovských utkáních především, pak na bodovacích turnajích, přeborech apod.
Shrnutí sezóny
Začátkem sezóny, v prázdninových měsících, proběhla v našem oddílu kompletní rekonstrukce podlahy, takže jsme toho moc nenatrénovali. Zato máme jednu z nejlepších podlah v herně stolního tenisu v celém kraji! A tím opět atraktivnější prostor pro trénování stolního tenisu, které zahrnuje i pohybové aktivity na zemi, například sedy lehy, kliky, žebřík, rozličné běhy, skoky apod. A to se na nové podlaze “dělá samo” 😉
V průběhu září v mládeži skončil na vlastní žádost Pepa. Rozhodl se pravděpodobně (nevím to jistě, své rozhodnutí se mnou nechtěl moc sdílet), že mu jako trenér už nemám co nabídnout a odešel trénovat s ostatními členy našeho oddílu. Mimoto chtěl odebrat své jméno ze všech tabulek a seznamů (?) Zapojil se do pravidelných mistrovských utkání v soutěži dospělých a stolní tenis má dále jako svůj hlavní sport. Jsem rád, že u našeho sportu zůstal a snad se mu budou základy, které v mládeži dostal, hodit v jeho dalším rozvoji. Přeji mu vše dobré!
Ze starších mládežníků zůstal v oddílu mládeže Dan a Luky. Dan měl složitější období nástupu na střední školy spojené se zdravotními potížemi, takže jsme tentokrát vynechali účast na bodovacích turnajích. Pepa tam už jezdit nechtěl, Dan také ne a Luky sám nejel. Věnovali jsme tedy čas jen trénování bez zápasů a občas dali přátelák s některým z dospělých členů při jejich trénincích. Na mistrovská utkání kluky nikdo nezval, chlapi si to chtěli uhrát sami, a kluci se zase nikam nevnucovali, i když Luky by býval hrál rád.
Mladší děti měli plno práce se seznámením se se stolním tenisem, s ovládnutím pálky a ukočírováním malé bílé neposedné kuličky, takže na bodovací turnaje nebylo ani pomyšlení. Navíc jsou mladší děti ve většině poněkud nesoutěživé a místo hraní zápasů raději jen tak pinkají nebo si povídají. Tomu jako trenér a zároveň aktivní hráč úplně nerozumím, protože pro každého sportovně založeného jedince je přece soutěživost a poměřování se s ostatními přirozené. Doba se možná posunuje jinam, proto jsem nechal dětem naprostou svobodu, zda budou pokračovat nebo ne. K mém “překvapení” mi několikrát sdělily, že je pinec baví a všichni se přihlásili na další sezónu. A to ne na nátlak rodičů, ale z vlastní svobodné vůle. Alespoň tak mi to sborově tvrdily 😉
Na další sezónu jsem upřímně zvědav. Jak se posune soutěživost a šikovnost. Kdo přijde nový. Jak budou starší mládežníci zapojeni do mistrovských utkání, když se nově postavilo družstvo, které je bude potřebovat… Zkrátka každý rok je to jinak. Jsou sezóny, kdy jako trenér nevím, kam dřív skočit, protože jsem sám na 17 dětí. Pak jsou sezóny, kdy děti baví jen si hrát a soutěžit mezi sebou v ne-pingpongových soutěžích a já si připadám jako paní na hlídání z družiny. Těším se, že zase někdy přijde sezóna, kdy budu mít v mládeži soutěživé nadšené děti, které budou hledat každou příležitost, jak zapojit do svého volného času pálku a míček. A s nimi i stejně nadšené a zapálené rodiče, kteří děti jen neodevzdají přede dveřmi herny.
Člověka pak zamrzí, když slyší pomluvy, že vlastně oddílovou mládež nedělá dobře. Ačkoliv jsem sám do svého trenérského vzdělání investoval mnoho času, a to hlavně toho rodinného, i peněz. A do trénování mládeže ještě mnohonásobě více! Za trénování také nedostávám žádné peníze narozdíl od trenérů ve větších městech. Pouze pokud NSA pošle nějakou dotaci, tak se malá odměna najde… V našem oddíle ale není vůle trenéra platit, ani mu pomáhat, pouze se žádají výsledky. Tak to prostě někdy v životě bývá a bez “nadšení” a “vášně” pro náš sport bych to dělat nemohl.
Tak ať nám to v mládeži v další sezóně dobře pinká a učíme se nejen jak být lepšími hráči, ale také budujeme náš charakter, abychom byli i lepšími lidmi.
Zbyněk Z.