V uplynulém týdnu odehrálo družstvo „C“ v mládežnickém složení svůj poslední zápas. V domácí herně hostilo soupeře zprostřed tabulky Solnici. Do utkání nastoupily všechny děti s elánem a chutí předvést co nejlepší výkon. V průběhu utkání však některé z nich zapomněly na naučené a vrátili s k „dětskému pinkání“ a rekreační hře. I tak jsme získali čtyři bodíky v jednotlivých zápasech, kdy zejména Lukáš a Pepa předváděli hru na pěkné úrovni a dočkali se i pochvaly od soupeřů.
U Lukyho je trochu škoda, že si nerad chodí pro radu k trenérovi a chce si prostě hrát po svém. Ve stolním tenisu i ti nejlepší profíci mezi sety naslouchají trenérovi a respektují jeho nadhled nad utkáním. K našemu sportu to prostě patří. Stejně jako schopnost důstojně přijmout porážku, omlouvat se za prasátka, nespěchat a pečlivě rozvažovat taktiku. Stolní tenis je inteligentní sport, ve kterém je potřebná nejen dobrá fyzička, kterou je Lukáš vybaven nadstandardně, ale velmi důležitou roli hraje i psychika a samozřejmě taktika.
Pochvalu si zaslouží Lucka, která se snažila uhrát i mnohdy nelehké nahazované míče. Nebyl z toho bodík za zápas, ale vyhraný setík je také fajn. Lucka má chuť do hry a velký potenciál ke zlepšení. Když bude pracovat na pohybu za stolem a zvýšení rychlosti, nebudou příští sezónu staří pánové na druhé straně stolu stačit s dechem.
Pepovi se náramně dařilo držet hru na stole a jeho výměny patřily k nejdelším. Začíná pěkně pracovat s rychlostí míče a tak často nutí soupeře běhat dopředu a dozadu. Snaží se naslouchat radám trenéra a jeho postoj za stolem se začíná pomalu, ale jistě zlepšovat. U Pepy je vidět velká chuť, nadšení a potenciál k zlepšování. I přes zdravotní obtíže z mládí dokáže zabrat a doslova vydřít každý centimetr svého úspěchu. A to je rozhodně víc, než vrozený talent, který se bez správné „údržby“ stejně časem vytratí.
Matěj se konečně přestal bát prohry a začal se svým bekhendem zkoušet drtit dospělácké protivníky. Nicméně to zatím končí pouze u toho bekhendu. A jak je všeobecně známo – bez bekhendu se nedá hrát, bez forhendu se nedá vyhrát. Matěj se však nevzdává, je pozorný k radám, je na něm vidět chuť a vypadá to na skrytý potenciál budoucího obranáře. Uvidíme, co přinese čas, ale pokud to Matěj nevzdá, mohl by se stát záludným a nebezpečným protivníkem všem, co podcení jeho zatím křehkou postavu a dětský vzhled.
Dan byl tentokrát nasazen pouze na čtyřhru, protože jsme měli celkem 7 hráčů a střídat je dle pravidel možno pouze dva ve dvouhrách. Jeho pátky bývají nejdelší, protože po škole a před zápasy má ještě hodiny hudební nauky a dechového nástroje. I tak však dokáže nastoupit a nějakou energii ze sebe vydat. Začíná zkoušet hrát hru na vyšší úrovni, kterou vídá na dětských turnajích okresních a krajských úrovní. Protože mu ještě chybí rychlost a dobrý pohyb za stolem, chvíli to potrvá. Ale jak ho znám, nechce to vzdát.
Adam je kapitola sama pro sebe. Ačkoliv jeho tréninková morálka není z nejlepších a účastí na trénincích spíše šetří, než rozdává, i na jeho hře je vidět zlepšení. Mnohem delší dobu je schopen udržet míč na stole a začíná, aniž by si to možná sám uvědomoval, i docela pěkně pracovat s rychlostí. Pokud půjde dál a bude chtít víc, mohl by z něho být slušný hráč. Pokud ovšem bude chtít…
A nakonec Ondra. Trochu se nám stáhnul z výsluní prvních míst v oddílovém žebříčku. Přece jen devátá třída je náročná, nejistota z toho, co bude dál a tak… A navíc delší doba rekonvalescence, kterou si vyžádala jeho zranění, se také projevila na hře. Ondra dokáže zahrát naprosto precizní údery. Není však tolik úspěšný v odhadnutí síly, zapojení celého těla a odhadu strategie. Kdyby se chtěl dál zlepšovat, má velký potenciál. Jen je zapotřebí dát „do toho“ o trošku více. Snahy, zájmu, vášně, chutě… A času.
Za páteční utkání si ale zaslouží pochválit všechny děti. Chovaly se slušně, pomáhaly soupeřům sbírat míčky, pomáhaly s úklidem po skončení. Našlo by se toho více, ale kdo byl a viděl, ten ví. Rodinným příslušníkům bez platné trenérské licence bylo šetrně a s úctou sděleno, naznačeno nebo napsáno, aby se při zápasech dětí vyvarovali rad, které děti beztak spíše rozčilují a demotivují, ale místo toho je začali povzbuzovat a radovat se s nimi z úspěchů případně je utěšovat při prohrách. I to by mohl být krůček k zlepšení stolně tenisové morálky v našem oddílu.
A co přinese budoucnost? Na to se můžeme (můžete) těšit už teď. Máme nyní k dispozici vlastního oddílového velmi kvalitního robota a další tréninkové pomůcky. Máme krásnou hernu, kde se na trénink v nejvyšším počtu (a při slušném chování zúčastněných) vejde až 8 stolů! Plánuje se obnova osvětlení a podlahy. Máme děti, které chtějí a můžou. Máme trenéra, který chce a umí (a trénuje rád). Máme podporu města a oddílu ST. Jediné, co je ještě v mírné nejistotě, je čas. Ať už to však bude v budoucnu jakékoliv, nebude to stejné.
Bude to, doufám, mnohem lepší…